Pryč jsou doby, kdy záhon tvořila jedna řádka růží – a jsem tomu ráda – záhon, na kterém rostou přes sebe keře, byliny a trávy je určitě blíže mému botanickému srdci. Jednak takový smíšený záhon působí přirozeněji, a jednak můžeme popustit uzdu fantazii a nakombinovat barvy, tvary a ostatní kvality rostlin tak, aby vznikl neotřelý působivý dojem.
Takže pokud se nám například zalíbila jasná červeň opakovaně kvetoucí keřové růže ´Berlin´, co vysadit k ní? Můžeme k ní přidat paletu šedo-fialových barev ostatních rostlin →
V obrázku po řádcích:
1. šanta Nepeta – šedě plstnaté listy, květy lila modré
Australská zahrada na výstavě RHS Chelsea mne zaujala vytříbenou kombinací červenolistých rostlin, které zdaleka nejsou v Evropě exotickými druhy. Design zahrady je založen na kontrastu světlý-tmavý, ať už na stavebních prvcích, tak na rostlinách: skupinka bělokmenných bříz a naproti nim červenolisté buky, keře a trvalky →
Autor designu Markl Browning (Cycas Landscape Design) ke své zahradě vytvořené pro RHS Chelsea 2007 píše:
Je to typická australská zahrada, navržená k příležitostnému užívání. Je funkční a praktická, kombinuje australské a exotické rostliny s doplňky pro odpočinek. Kromě toho nabízí strohé architektonické linie a podnětné skulptury. Zahrada je osázena rostlinami, které jsou vybrány pro svůj doplňující nebo kontrastní účinek tvarů a olistění. Dominantními rostlinami jsou břízy ve skupince Betula utilis var. jacquemontii, řada červenolistých buků a architektonické draceny. Návrh obsahuje také několik stavebních elementů, v Austrálii používaných, nejvíce nápadná je terasa z australského kamene, která obsahuje zabudované sezení pro příležitostné stolování. V hlavní dělící zdi je vloženo svislé akvárium a šest leptaných ocelových boxů. Zeď představuje vstup do nejodlehlejší části zahrady, kde se design stává méně formální. Ocelová pergola, inspirovaná Sluncem s planetami, poskytuje zakřivené stíny jako doplněk k lámanému kameni použitému na dlažbě.
Na téhle australské zahradě, se mně, středoevropanovi zdá úžasné, že jsou v ní vysázeny i druhy běžně rostoucí a používané v ČR. Mám ráda kultivar bezu černého ´Eva´, který je domácímu bezu jenom málo podobný – to proto, že obsahuje červené barvivo v listech i květech a listy má více dělené v tenké úkrojky – a z obyčejného bezu se stává exotickým krajkovým krasavcem. Ani další červené rostliny z australské zahrady nejsou v naší květeně cizí – buk a pcháč potoční; případně jsou v zahradách běžně vysazované ruj vlasatá, tavola kalinolistá a dlužicha. Viz následující fota:
Všimla jsem si, že někteří zahradní architekti v USA rádi komponují smíšené záhony s jehličnany. Plně využívají tvarové i barevné bohatství druhů a kultivarů jehličnanů k vytvoření působivých prostorových a barevných kombinací. Jehličnany jsou u nás také velmi oblíbené, hlavně pro svou nenáročnost, ale kombinace s trvalkami a trávami může výsadbu oživit. Možná, že poměr jehličnany – ostatní rostliny zůstane v našich zahradách stále ve prospěch neopadavých jehličnanů, aby se nároky na údržbu příliš nezvýšily, přesto může kombinace s kvetoucími rostlinami přinést blahodárnou změnu během roku.
Následující příklady se mi někdy zdají příliš živé (předvším u Tracy DiSabato-Aust), ale můžou přinést nápad, co by spolu mohlo vypadat hezky:
šalvěj s modrým jehličnanem (např. kultivarem smrku Picea pungens)
kompozice v modrofialových odstínech se zelenou v lesní výsadbě
směs jehličnanů v různých barvách a tvarech s ostatními rostlinami
převislý kultivar jedlovce u lavičky (Tsuga canadensis ´Pendula´)
co dokáží sladěné barvy: výsledkem je dvorek působicí nevšedním dojmem
detail dvorku: jehličnany + tráva Hakonechloa macra ´Aureola´+ kosatec s úzkými, trávovitými listy (např. Iris ensata nebo Iris sibirica)
výhled lemovaný modrými jalovci nebo cypřišky (např. Juniperus deppeana ´Glauca´nebo Chamaecyparis pisifera ´Boulevard´)
opakování špičatých tvarů; protiváhu jim tvoří tvar koule a mísy
