Když se řekne kaktus I

Vyslovte ty dvě slabiky a zkuste se na okamžik zastavit před čtením dalších odstavců, zavřít oči a nechat volné pole své fantazii. Možná se vám vybaví vzpomínka na exotickou dovolenou, kde si pichlavé opuncie bez problémů poradily se suchým pískem poblíž pláže a vytvořily romantickou dekoraci vaší každodenní cesty za osvěžením mezi hotelem a mořskými vlnami. Možná se vám vybaví vzpomínka na okno u babičky, na němž si bizarní pichlavá rostlina prosazovala každé léto své výsadní postavení celou sérií bílých květů neuvěřitelně rozměrných vůči svému tělu, z něhož vyrůstaly. Škoda, že kvetly tak krátce. Nebo si možná vzpomenete úplně prostě na loňskou návštěvu hobymarketu, ve kterém jste se nechali zlákat nabídkou rozkvetlých pichláčků, a jeden z nich se stal součástí suvenýrů a ozdůbek na poličce ve vašem bytě. Kaktus postupně chřadnul, ať jste jej zalévali sebevíc. Jen květy vydržely, jednoduše proto, že to byly připíchnuté květy slaměnek, které se tvářily jako květy kaktusu vlastní.

Raději zanechme těchto představ nebo jim podobných, protože představa je něco pomíjivého a kaktus, ten ve spojení s pomíjivostí nemá místo. Kaktus žije roky, desítky let a měl by přežít svého majitele. Lépe by bylo hledat důvody, proč si tak libuje někde v písku u pláže, když tam běžně bývá horko k zalknutí, proč i na tom okně u babičky projevoval vděk za dobré podmínky svým pravidelným kvetením a proč na té poličce vedle nesmyslů z dovolených odešel ze světa a skončil v koši na smetí.

Když srovnáte jejich umístění, přijdete na to, že stačí poměrně málo, aby se tento host v domě dobře zabydlel a nebyl jen krátkodobým návštěvníkem. Stěží doma vykouzlíte zákoutí podobné písečné pláži. Ale místo na okně, kam alespoň půl dne dopadají sluneční paprsky, pravděpodobně ve svém příbytku objevíte. A to už máte zpola vyhráno.

Argentinec v červeném Gymnocalycium baldianum