Bříza Jacquemontova Betula jacquemontii se uvádí také pod názvem Betula utilis, má svítivě bílou kůru, volnou korunu a je asi 15 m vysoká a 8 m široká. Tato bříza, oproti našim domácím druhům, si zachovává výrazně bílou kůru. Domácí bříza bělokorá Betula pendula (syn. bříza bradavičnatá Betula verrucosa) dosahuje výšky až 20 (30) m, zpočátku s úzkou korunou, později vysoko vyklenutou, má sice také bílou kůru, ale ne tak výraznou a postupně se na kmeni tvoří rozpraskaná černá borka.
Břízu Jacquemontovu používáme vzhledem k její dekorativní bílé kůře. Můžeme nechat větve vyrůstat od spodní části kmene, čímž získáme zaplněnější, křovinatý dojem:
nebo kmeny necháme do určité výšky holé, aby jejich bílá barva zvláště vynikla:
Břízy jsou nenáročné dřeviny, snášejí nízkou teplotu i znečištěné ovzduší. Jedinou podmínkou je plně slunné stanoviště. Břízy odčerpávají ze stanoviště vodu, proto pod stromy bývá suchá půda a bezprostředně kolem nich se nebude dařit podrostovým rostlinám vyžadujícím vláhu.
Růžovo-oranžové vonné květy zdobí zimolez Heckrottův Lonicera x heckrottii od konce jara do konce léta. Dorůstá do výšky 3-5 m, je opadavý, slabě popínavý a má odstávající větvičky. Musí se proto po opoře vést, jako na obrázcích kolem sloupku pergoly a přichycuje se ke svisle napnutým drátům nebo se větvičky přivazují k vodorovným drátům připevněným např. k zástěně →
Popínavé zimolezy se spokojí s průměrnou, ne suchou, zahradní půdou, dobře rostou na slunci i v polostínu. Rostliny na obrázcích jsem minulou sezonu vysazovala do jílovité půdy vylepšené vyzrálým kompostem.
Řebříčky Achillea filipendulina ´Coronation Gold´ a Achillea millefolium ´Paprika´ se rozrostly opravdu bujně, rozchodník v popředí Sedum kamtschaticum vytvořil úhledný kopeček, tráva ovsíř vždyzelený Helictotrichon sempervirens bez újmy a „stále sivá“ přežila zimu. Dokonce i trávě Imperata cylindrica ´Red Baron´ vykukují ze štěrku úzké červené listy, ale bohužel kavyl Stipa tenuissima ´Pony Tails´zimu nepřečkal. Žluté řebříčky ´Coronation Gold´ rozkvetly stejně zářivě žlutou barvou jako pupalka Oenothera, ve štěrku se daří jestřábníku oranžovému Hieracium aurantiacum, který v přírodě můžeme potkat na horách a jako jediný druh z rodu jestřábník je už z dálky poznatelný a určitelný díky své barvě úborů. Jinak je radost pohledět na kultivar třtiny ostrokvěté Calamgrostis acutiflora ´Karl Foerster´, která je charakteristická svým sloupovitým vzrůstem a pěkně ji to ladí s rozkvetlým bezem →
bez černý, cv. Black Lace + třtina ostrokvětá, cv. Karl Foerster
šedo-modrá trsnatá tráva, trs je vysoký 60 cm, v květu 1 m, široký 1 m, dává přednost přímému slunci a suchu. Pokud nemáme takové půdní podmínky, je nutné vysadit ovsíř do jamky vyplněné štěrkem. Na jaře z trsu odstřihneme jednotlivé suché listy.
Ovsíř ve výsadbě použijeme tam, kde potřebujeme navodit poněkud exotický dojem modrých trsů. Většinou najde uplatnění jako drobná solitéra přitahující pozornost.
Třtina ostrokvětá Calamgrostis x acutiflora ´Karl Foerster´
roste kompaktně, trsy míří rovně vzhůru do výšky 1,50 m. Šířka trsu může být až 1 m. Předností je, že raší brzo a rychle se vyvíjí. Odkvetlé laty jsou ozdobou i v zimě. V předjaří trs seřežeme u země. Nenáročná na pěstování, snese suchou i vlhkou, ale propustnou půdu. Má ráda slunce, daří se jí i v polostínu.
Tento kultivar je velmi využívaný pro svůj přísně vertikální tvar především v trvalkových záhonech nebo jako solitéra. Může se vysazovat v blocích v modernistických výsadbách nebo jako samostatné rostliny pro kontrast s dalšími rostlinami – např. s kulatými (česnek, bělotrn), vodorovnými (řebříček, bez) květenstvími nebo pro kontrast s dalšími prvky (horizontální zídka) apod.
Trvalky:
Řebříčky Achillea filipendulina ´Coronation Gold´ a Achillea millefolium ´Paprika´
jsou rostliny s tuhými stonky a peřenodílnými listy. Preferují sucho a slunce, jsou nenáročné. Loňské řebříčky jsem vysadila do jamky s vylepšenou jílovitou půdou štěrkem a vyzrálým kompostem. Účinek je tak výborný, že budu muset rozdělovat a přesazovat… Po odkvětu je zapotřebí stonky s úbory odstranit a dočkáme se dalšího kvetení na podzim. Totéž, tj. odstřihnutí stonků nad přízemními listy uděláme brzy na jaře, kdy odstraníme i suché listy z přízemní růžice.
Rozchodník kamčatský Sedum kamtschaticum
je nízkého vzrůstu, max. 20 cm vysoký. Rozchodníky jsou opět nenáročné trvalky, mají rády kamenité půdy na plném slunci, některé vyšší druhy mohou růst v polostínu. Při výsadbě přidáme štěrk nebo písek, s mírou kompostu. Tento rozchodník má svěže zelené olistění, které přežívá zimu.
Pupalka Oenothera
má ráda chudou propustnou štěrkovitou půdu na slunci. Je vysoká 60 cm, odkvetlé korunky samy padají. Po odkvětu můžeme pupalky zkrátit o jednu třetinu nebo až u země nad přízemními listy. Květní perioda není dlouhá, ale přetrvávají přízemní listy, které u červenolisté odrůdy zdobí štěrk téměř celý rok.
Jestřábník oranžový Hieracium aurantiacum
dobře roste na humózních, propustných půdách na plném slunci, ve štěrkovém záhonu se mu daří výborně. Po odkvětu odstřihneme stvoly u přízemní růžice listů.
Všechny uvedené trvalky jsou významné pro svou teplou, zářivou barvu květů koncem jara a začátkem léta a to určuje jejich použití ve výsadbách. Řebříčky mají bonus v tom, že mohou znovu vykvést na podzim. Někdy můžeme přihlédnout i k vlastnostem jejich listů, které mohou přetrvávat přes zimní období bez výrazné újmy (především rozchodníky). Záhon s řebříčky v říjnu:
